Opřela jsem o hrazení opodál skupinky a hltala očima ladné křivky hřebcova těla. "Ahoj!" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Skupinka se rozplynula do vzduchu a zůstala tu jen jedna dívka "Ehm, ahoj." nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. "Já jsem Alice. A ty?" usmála se a já jí úsměv...

 Objevila jsem velkou jízdárnu a u hrazení stál hlouček lidí, kteří pozorovali dvojici na písku. Zatajil se mi dech. Ten kůň… Byl tmavě hnědý se světlou hřívou a ocasem. Šel jistým, energickým krokem a pohazoval hlavou. Pak jsem se podívala pozorněji. Na něm seděla dívka, jejíž obličej byl...

 "Šup, dámo! Zatím se tu trochu porozhlédni. Já jdu do kanceláře." ukázal na světle modrou budovu. Neřekla jsem ani slovo a dál seděla na sedadle a dívala se před sebe. Pokrčil rameny a vydal se k domu. Nebyla jsem schopná tam jen tak sedět a otevřenými dvířky cítit vůni koní a poslouchat...

 Část II. Od té doby už uplynulo pár měsíců. Tedy, pro většinu lidí to byly měsíce. Pro mě to byly roky. Roky utrpení a smutku. Asi b bylo vhodné dodat, že Icereama jsem pak už nikdy v životě neviděla a ikdyž jsme hledali, jak jsme mohli, nikdo ho nenašel. Byla jsem úplně jiný člověk. Stala se...

 Když jsem se probudila, pořád jsem ležela na břehu rybníka. Hlava mi třeštila a když jsem se podívala na nebe, mohlo být tak 5 hodin odpoledne. Jistě, že si matka nedělá starosti. Vždycky jsme byli na vyjížďkách dlouho. Pomalu jsem se posadila. Po motorkářích ani stopy, ale...srdce mi...

 Prudce jsem se otočila a zaposlouchala. Icecream už to taky slyšel, protože nervózně špicoval uši. K smrti nenáviděl motorky a vzhledem k terénu to nic jiného než motorka být nemohlo. Rozeběhla jsem se zpátky k sedlu a popadla jsem uzdečku. Takhle jsem neměla žádnou možnost svého koně udržet....

Po nějaké chvíli jsme oba zadýchaní zamířili ke stáji. Vytáhla jsem ohlávku a přivázala Icecreama ke kroužku na stěně. Ponořila jsem se do šera stáje a vrátila se s kartáčem, hřbílkem a kopyťákem. Pustila jsem se do práce a důsledně vydrhla hebkou zlatou srst. Pak jsem akhala osedlala a nasedla....

Část I. Vztekle jsem mrskla taškou do kouta. Na co mi ta pitomá škola bude? Chci se věnovat koním! Na to nepotřebuji znát 4. odmocninu z 34! Povzdechla jsem si a vyběhla několika skoky po schodech do prvního patra. Asi jediná pozitivní věc dneška. Uvidím HO! Usmála se pro sebe, když jsem si...