Část II.
Od té doby už uplynulo pár měsíců. Tedy, pro většinu lidí to byly měsíce. Pro mě to byly roky. Roky utrpení a smutku. Asi b bylo vhodné dodat, že Icereama jsem pak už nikdy v životě neviděla a ikdyž jsme hledali, jak jsme mohli, nikdo ho nenašel. Byla jsem úplně jiný člověk. Stala se ze mě zamlklá a melancholická dívka. Tělo bez duše. Tu duši s sebou odnesl Ice. Dál jsem docházela do školy- lhostejně, pomáhala jsem doma- lhostejně a přestala se s kýmkoliv scházet - byla jsem lhostejná. Nevěřila jsem, že by se ještě někdy mohlo něco změnit. Dokud si táta nesehnal novou práci. Celá naše rodina jsou blázni do koní a když mě prosil, jestli by mě mohl vzít s sebou na své nové pracoviště, mělo mi být aspoň něco jasné. Už dlouho se mě snažili i s mamkou přemluvit a přesvědčit, abych zase začala jezdit, ale já prostě nemohla. Takže jednou ráno mě taťka naložil do auta a vyrazili jsme.
Celé to divadlo mi začalo výt podezřelé teprve, kdž jsme projížděli kolem ohrady s koňmi. "Tati!" téměř jsem vypískla "Ty mě vezeš někam ke koním!" Táta se jen nevinně zašklebil do zrcátka "Jen ti chci svoje pracoviště." Poslední úsek cesty jsem tedy nasupeně mlčela. Otec zaparkoval na dvoře velmi pěkné (i já jse to musela uznat) stáje. Vylezl z auta a otevřel mi dvířka.
