Když jsem se probudila, pořád jsem ležela na břehu rybníka. Hlava mi třeštila a když jsem se podívala na nebe, mohlo být tak 5 hodin odpoledne. Jistě, že si matka nedělá starosti. Vždycky jsme byli na vyjížďkách dlouho. Pomalu jsem se posadila. Po motorkářích ani stopy, ale...srdce mi pokleslo...ani po Iceovi. Po několika pokusech se mi podařilo postavit a nejistě dojít k místě, kde jsem nechala věci. Rozhlédla jsem se a ke své hrůze jsem uviděla nezřetelné kapky krve. Ne... Musím se sebrat! Musím najít Creama! "Icei!" zavolala jsem potichu. Snažila jsem se přinutit svá ústa, aby vydala nějaký hlasitější výkřik, ale nic mě neposlouchalo. Ztěžka jsem se posadila a rozplakala.
Asi po 10ti minutách jsem se znovu zvedla. Přemýšlej! Poručila jsem si Kam by šel? Nejspíš domů. Takže se vydej domů... povzdechla jsem si. Táhnout se až domů pěšky... Pak se mi rozsvítilo. Jsem to ale... Vždyť mám mobil! Rychle jsem sáhla do jedné boty a vytáhla svůj mobil. Sice měl slabou baterii, ale stejně...
